V tomto ohledu je důležité, kdy byla smlouva uzavřena a jakým se řídí právem. Poskytovatel timeshare není podle české právní úpravy oprávněn po spotřebiteli požadovat jiné platby než ty uvedené ve smlouvě. Pravidelnou součástí smluv bývá nejen mechanismus navýšení udržovacích poplatků, ale často i způsob, jakým se spotřebitel může proti případnému neodůvodněnému nárůstu poplatků ohradit. Záleží proto na obsahu samotné smlouvy. Výše ani účelové určení poplatků výslovně upravena na zákonné úrovni v českém právním řádu do 22. února 2011 (před nabytím účinnosti zákona č. 28/2011 Sb.) nebyla. Existoval pouze obecný zákaz tzv. nepřiměřených smluvních ujednání, která zakládají významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele (mj. těch ustanovení, která dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva a povinnosti stran nebo, která umožňují podnikateli cenu zvýšit, aniž by měl spotřebitel při podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit).

U timesharových smluv uzavřených od 23. února 2011 je již úprava jednoznačná. Nepřihlíží se ke smluvnímu ujednání, které spotřebitele zavazuje hradit platby na základě smlouvy (vč. udržovacího poplatku) jinak než v rovnoměrných platbách rozdělených do ročních splátek v téže výši, s výjimkou sjednání inflační doložky, tzn. výše udržovacích poplatků by měla zůstat po celou dobu trvání smlouvy v zásadě stejná, nárůst ceny o inflaci je přípustný (§ 1866 odst. 1 občanského zákoníku).